Když ODS práší, historie pláče

Jaká je historická pravda, pokud jde o vztah ČSSD a KSČ? Druhá světová válka způsobila v české společnosti ohromnou radikalizaci sociální a nacionální. Pohraniční oblasti Čech a Moravy byli nuceni opustit sudetští Němci. V Jaltě a Postupimi byl vytvořen nový mocenský systém, v němž se Západ chtě nechtě smiřoval se sovětskou sférou vlivu ve střední a východní Evropě. Koneckonců z války vyšla oslabena nejen Francie, ale také Velká Británie. V letech 1945 až 1946 ani Spojené státy – jediná mocnost schopná bránit nástupu imperiálního Sovětského svazu ve světě – nepovažovaly za reálně možné uvažovat o své dlouhodobé vojenské přítomnosti v Evropě.

Česká veřejnost – po těžkém traumatu šestileté nacistické okupace a jí předcházející Mnichovské dohodě, po níž ve vědomí národa zůstala pachuť zrady Francie a Británie vůči Československu – chtěla pod dojmem fenomenálních válečných vítězství Rudé armády zásadní změnu. Do politických poměrů první Československé republiky už nebylo možné se vrátit. To dobře pochopily i všechny československé nekomunistické strany. Česká společnost (a v menší míře i slovenská) se ztotožňovala s požadavkem rozsáhlého znárodnění, odsunem sudetských Němců, výraznou změnou orientace zahraniční politiky na Sovětský svaz jako na hlavního garanta čs. samostatnosti, s potrestáním kolaborantů a zrádců atd.

Vedení Čs. sociální demokracie se snažilo ve dnech únorové krize v  roce 1948 zastávat pozici třetí síly. Nedohlédlo mocenských záměrů komunistů, nechtělo se ztotožnit ani s nepříliš promyšlenou demisí ministrů nekomunistických stran. Nelze zastírat, že vedení ČSSD bylo v únorových dnech (ale také předtím) hluboce rozděleno.

Lidé typu Z. Fierlingera, E. Erbana, V. Erbana, tedy komunističtí agenti, dlouhodobě zrazovali myšlenky demokratického socialismu a snažili se vést ČSSD k úzké spolupráci s komunisty, vlastně ke splynutí obou stran. Centristé typu předsedy strany B. Laušmana, s jeho úzkými přátelskými vztahy k Janu Masarykovi, chtěli zachovat samostatnost politického postupu ČSSD. Politika třetí cesty neměla však v situaci čelného střetu tří nekomunistických stran s komunisty naději na úspěch. Nebyla perspektivní.

Sociálně demokratická pravice vedená V. Majerem byla ve dnech únorové krize a v následujících dnech vytlačena z vlády i vedení strany. Komunistům v cestě k politickému monopolu zbývalo po únorovém převratu už jen eliminovat Laušmanovo vedení v čele sociální demokracie a vytvořit tak situaci vhodnou k pohlcení zbytku sociální demokracie. K tomu jim vydatně pomohli fierlingerovci. Do KSČ bylo „sloučeno“ zhruba 30 % členů předúnorové ČSSD. Je zbytečné dodávat, že sloučení bylo zcela v rozporu se stanovami této strany, a tedy neplatné.

Desetitisíce členů předúnorové sociální demokracie byly v době komunistické diktatury perzekuovány, často včetně rodinných příslušníků. Tisíce členů se ocitlo v komunistických kriminálech, řada z nich zaplatila životem. Nejvýmluvnější pro charakteristiku vztahu sociální demokracie a KSČ byl osud jednoho z mých předchůdců v čele sociální demokracie, předsedy strany B. Laušmana. Poté, co odešel do emigrace, nejprve v Jugoslávii a poté v Rakousku, byl unesen Státní bezpečností do republiky. Ocitl se v komunistickém kriminále, kde pravděpodobně v důsledku neposkytnutí lékařské péče těsně před svým propuštěním po mnoha letech věznění, zemřel. Myslím, že vzhledem ke zřejmým nejasnostem ohledně jeho úmrtí můžeme mluvit o politické likvidaci potenciálního soupeře komunisty.

Stovky sociálních demokratů pracovaly v emigraci. Stranu v exilu vedli B. Vilím, V. Majer. Mezi exulanty byli také mí pozdější osobní přátelé Jiří Horák (první porevoluční předseda ČSSD), R. Luža, po roce 1968 také P. Janýr, K. Hrubý (Karel jediný z těchto osobností žije), J. Loewy. Všichni jako přesvědčení demokraté pracovali v exilu nezištně pro svou vlast a národ. Dnes by si před inzeráty ODS v tisku zobrazujícími údajné spojení sociální demokracie s komunisty a mě jako nového Klementa Gottwalda jistě s chutí odplivli.

Jiří Paroubek
predseda CSSD